Melissa Aldana
Visions
Motema MTM0325
O jazzové scéně jihoamerického Chile toho u nás mnoho nevíme. Zčásti to napravila 29. října saxofonistka Melissa Aldana, která se svým kvartetem vystoupila v Kulturním centru Novodvorská v Praze. Dcera saxofonisty Marka Aldana studovala v Bostonu na Berklee College of Music a v roce 2013 se stala první ženou instrumentalistkou a prvním jihoamerickým muzikantem, který vyhrál Thelonious Monk Competition. Její nové album Visions je inspirováno dílem a zejména životem jiné latinskoamerické umělkyně, mexické malířky Fridy Kahlo.
Tato inspirace se sice odráží v názvech jednotlivých skladeb (Visions, Acceptance, Su trajedia) a potažmo v jejich lyricko-epickém charakteru, ale album lze plnohodnotně vnímat i bez znalosti tohoto kontextu. Melisa Aldana je citlivá hráčka, která vychází z bebopové tradice, nemá potřebu vybočovat k modernějším žánrovým či nadžánrovým výbojům a s relativně konzervativními prostředky dokáže nabídnout smysluplnou a pestrou škálu nálad a přístupů. Přestože je první skladba Visions relativně svižnější, na albu převažují spíše melancholické nálady, které však autorka dokáže přetvořit do silných melodií (Acceptance) a hravých momentů (The Search). Saxofon v jejích ústech dokáže křičet naplno (Acceptance) i šeptat (závěr převzaté Never Let Me Go).
Zatímco v Praze Aldana vystoupila s kvartetem, album – s výjimkou tří skladeb – nahrála v pětičlenném obsazení. Přitom pátý člen, vibrafonista Joel Ross, je pro celkové vyznění nahrávky velmi podstatný. Výrazné jsou především ty pasáže, v nichž náladu skladby předznamenají bicí (Tommy Crane) právě v kombinaci s vibrafonem. Saxofon pak na takto připravenou půdu vstupuje jako vypravěč příběhů, čímž se opět dostáváme k inspiraci díla a tomu, že skladby zdárně balancují mezi zobrazením emocí a děje.
Melissa Aldana se na svém novém albu představuje nejen jako mimořádně kvalitní autorka a hráčka, ale také jako suverénní kapelnice.
(Milan Tesař / Proglas)
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.