Třetího večera 30. ročníku MFJP se setká severská zadumanost Kristjana Randalu a tropický temperament Rolanda Luny
Klavírní recitály v pražském Atriu Žižkov se 24. listopadu 2025 ponesou v duchu dvou odlišných škol a nálad. Pestrost večera je zaručena. Zároveň ovšem mají oba virtuózové leccos společného. Třeba lásku ke klasické hudbě.
Kristjan Randalu (*1978, Tallinn, Estonsko) sklízí obdiv, kdekoliv zahraje. Má za sebou recitály v Carnegie Hall i Lincoln Center. Podílel se na více než padesáti albech, včetně titulů nominovaných na Grammy. Přispěl i na soundrack hollywoodského velkofilmu The Matrix Resurrections. V DownBeatu o něm napsali: „Pianista, který nachází v hudbě tím víc, čím úsporněji hraje.“ A server All About Jazz vychválil desku Absence (ECM, 2018) slovy „rozvíjí svoje motivy a potemnělé rytmické podtóny s jedinečným smyslem pro strukturu a improvizaci“.
O budoucí profesi Kristjana Randalu bylo asi rozhodnuto, už když se narodil. Oba jeho rodiče jsou pianisté. Od šesti bral Kristjan lekce piana v domovském Tallinnu a když se rodina přestěhovala do Německa, „chodil do klavíru“ v Karlsruhe a později v Kolíně nad Rýnem, odkud pokračoval na Stuttgardskou hudební universitu. Na studium navázal na Královské hudební akademii v Londýně a magisterský titul získal na Manhattan School Of Music. K jeho pedagogům patřil například Kenny Barron. Vedle piana studoval Randalu také kompozici, jeho mentory byli Django Bates, Daniel Schnyder či Jaan Rääts. Mimochodem, když žil a studoval v New Yorku, nevynechal ani příležitost získat ostruhy v tamních jazzových klubech, kde hrál s Arim Hoenigem, Vincem Mendozou či Christianem McBridem.
Dá se říci, že Kristjan Randalu žije dvojím muzikantským životem. Ačkoliv v mládí rebeloval proti „typické rutině výuky klasického piana“ a etabloval se jako výrazná autorská osobnost evropského jazzu, nezanevřel ani na interpretaci hudby klasické. Je uznáván díky vlastním přemýšlivým, snivým kompozicím, jako spoluhráč osobností nejen severského, ale vpravdě světového jazzu (namátkou Eivind Aarset, Mathias Eick, Mark Guiliana, Nils Petter Molvaer, Nguyên Lê, Trygve Seim, Dhafer Youssef, Maria Schneider), ale také jako interpret skladeb Schubertových, Musorgského nebo Dvořákových. Koncertoval s Londýnským symfonickým orchestrem, Stuttgartským komorním orchestrem a samozřejmě Tallinnským komorním orchestrem.
U nás jsme mohli slyšet Kristjana Randalu už v roce 2011 v pražském Jazz Docku. Nyní se vrací doslova na vrcholu dráhy. Další šanci slyšet Kristjana Randalu, ovšem tentokrát jako sidemana, máme 27. dubna 2026, kdy se vrátí do Atria Žižkov v triu řeckého kontrabasisty Petrose Klampanise.
https://www.youtube.com/watch?v=v64ieGMNfak
https://www.youtube.com/watch?v=sT56nq0Cigc
Rolando Luna (*1978, Havana, Kuba) má s Kristjanem Randalu společného víc než jen rok narození, i když podle prvního dojmu mohou působit jako oheň a voda. Například lásku ke klasice, která přetrvala mladický vzdor vůči rutině. Rolando vzpomíná: „Na hudebních školách mi vadil tlak a dril, a že tam nebyl čas na populární muziku.“ Dnes si ovšem Rolando s velkou chutí zahraje variace na Bacha či Chopina.
Rolando sice nepřišel na svět v rodině profesionálních muzikantů, otec i matka měli technické vzdělání, ale táta inženýr byl nadšený hudebník – amatér. Vedl kapelu Luna y Su Combo. Rolando přiznává, že v dětství byl trochu líný dřít na nástroj, ale protože šlo o tatínkovo přání, začal s kytarou. Na klavír překvapivě přestoupil až v patnácti – a teprve tehdy ho hraní pořádně chytilo za srdce. Nastoupil na Gerardo Guanche Conservatory a nejdříve, jak sám říká, „hrál nejhůře ze všech“. Po čase ovšem žáky, co začali na nástroj cvičit od šesti či sedmi, dohnal. Ve studiu pokračoval na Amadeo Roldan Conservatory. Ale hlavně, nadchl se pro latinu a pro jazz. Což mu šlo výborně. Tak výborně, že ho už jako sedmnáctiletého mladíčka přizvala do svojí kapely samotná Omara Portuondo.
„Omaru jsem potkal poprvé během studií na konzevatoři, to my bylo tak šestnáct nebo sedmnáct. To, že mi dala příležitost hrát ve svojí kapele, přestože jsem byl tak mladý, od ní bylo odvážné. Její pianista Joseito Gonzáles chtěl tehdy odejít do důchodu, bylo to ještě před natáčením Buena Vista Social Club. Díky tomu jsem měl štěstí zúčastnit se i tohoto projektu,“ vyprávěl pianista o tom, jak využil životní šanci. S Omarou Portuondo hrál pak plné dvě dekády, v sestavě Buena Vista Social Club deset let.
Omara Portuondo ovšem zase tak neriskovala, dobře odhadla Lunův talent. Že se nespletla potvrdilo pár let poté i vítězství v mezinárodní soutěži Jo-Jazz 1999, cena pro albový debut En la Luna (který už obsahoval i Rolandovy autorské kompozice) za nejlepší nahrávku v anketě Cubadisco 2002, a hlavně velký úspěch mezinárodní: Dvojnásobná výhra v Montreux Piano Solo Jazz Competition 2007, kde Luna získal jak hlavní cenu poroty, tak cenu publika. Rolando Luna je zkrátka jak vynikající sideman, což potvrzuje spolupráce s hudebníky jako Fernando Álvarez, Amaury Pérez či mimo Kubu Ibrahim Maalouf (mimochodem, letos na Folkových prázdninách v Náměšti doprovodil Luna kapverdského písničkáře Tcheku), tak i sólista.
Do dnešních dnů se Rolando Luna podílel na dvou stovkách alb. Z jeho profilových desek bývá často skloňován titul La Canción Cubana, nominovaný na Latin Grammy. Jako ideální pozvánka na Lunův recitál pak funguje dvojalbum sólového piana Rolando’s Faces, s jedním diskem koncertním, druhým studiovým. Vedle autorských kusů či kompozic Chucho Valdéze, Johna Coltranea nebo Clauda Debussyho tu dojde i na úpravu rockového evergreenu Golden Brown od The Strangles. To vše dokázal skloubit s dobrým vkusem a sebevědomým nadhledem.
https://www.youtube.com/watch?v=jZ-PgwFgleo
https://www.youtube.com/watch?v=ihVWL39s9U8
https://www.youtube.com/watch?v=wUoiDFn6Qsc
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.