Klavírista a skladatel Alan Bartuš (*2001, Lučenec) si už navzdory mládí stihl získat respekt, daleko přesahující hranice Slovenska. Ostatně jeho klavírní průprava, zahrnující klasiku i jazz, je příkladně nadnárodní. Jako rozpoznaný talent nastoupil Alan na základní uměleckou školu v Lučenci už ve čtyřech letech. Začal totiž v té době doma spontánně hrát na různé nástroje, včetně kontrabasu či kytary. Mohl si přitom dopřávat podporu táty, výborného kontrabasisty Štefana „Pišty“ Bartuše. Ovšem jakmile se Alan prvně dotkl klavíru, bylo rozhodnuto. Když se rodina přestěhovala do Rakouska, navštěvoval Alan v letech 2012 až 2014 Zentralmusikschule Neusiedl am See. Poté vystudoval jako mimořádný student Církevní konzervatoř v Bratislavě. V průběhu následujících let opět sbíral zkušenosti v zahraničí, vedle Rakouska například na věhlasné Manhattan School Of Music. Během studentských let také Alan Bartuš získal řádku cen v soutěžích jako International Piano Competition ve švýcarském Langnau nebo v mezinárodních online Excellence Piano Awards. Dostal se také mezi semifinalisty Herbie Hancock International Piano Competition.
Souběžně sbíral Alan Bartuš také zkušenosti před publikem. Jako šestnáctiletý uspěl ve výběrovém předkole pro Marianne Mendt JazzFestival v St. Pöltenu, které se konalo ve vídeňském jazzovém klubu ZWE. Samotné vystoupení na MM Festivalu pak přenášela i největší rakouská veřejnoprávní rozhlasová stanice Österreichischer Rundfunk (ORF).
Respekt budí jména jazzmenů, se kterými si slovenský talentovaný mladík už stihl zahrát. Jsou mezi mini američtí hudebníci jako bubeníci Jeff „Tain“ Watts a Gregory Hutchinson či kontrabasista Robert Hurst. Na Slovensku spolupracoval Bartuš například se saxofonistou Nikolajem Nikitinem či trumpetistou Lukášem Oravcem. Hrál i na turné, kde Oravcův kvartet doprovázel legendárního amerického saxofonistu Jerryho Bergonziho. Právě ten o Bartušovi řekl: „Je potěšení slyšet tak mladý talent s tak zralým ‚hlasem‘!“ Oním ‚hlasem‘, voice, je v angličtině míněn jak sound, tak názor.
Jako leader se Bartuš představil projektem a albem Born In Millennium (2023). Deska, kde pianistu doprovází mimo jiné právě bubeník Gregory Hutchinson a také maďarský hráč na křídlovku Kornél Fekete-Kovács, získala v Radio_Head Awards ocenění Nejlepší jazzová nahrávka roku. Ještě předtím ovšem vydal Bartuš album příznačně nazvané Solology (2022). Je jasné, že i sólový recitál je pro něj srdcovou záležitostí.
https://www.youtube.com/watch?v=5e99cJu321Y
https://www.youtube.com/watch?v=EhQPG2NUB_k&list=RDEhQPG2NUB_k&start_radio=1
Pianista a skladatel João Paulo Esteves da Silva (*1961, Lisabon) se u nás představil jako sideman Cristiny Branco. Šlo ovšem jen o jednu z jeho četných uměleckých aktivit, byť důležitou a krásnou.
Záměrně jsme přitom použili slovo „uměleckých“ aktivit a ne jen „muzikantských“, protože João Paulo dostal do vínku vícero talentů. K čemuž určitě přispěla výchova maminky pianistky a tatínka filosofa. A tak se João Paulo vedle hudby věnuje například poesii, publikoval dvě knihy, spolupracuje s časopisy jako autor i překladatel. Sám označil jako svůj největší zájem „komunikaci hudby s dalšími druhy umění“. Samozřejmě s poesií, což realizuje právě hraním se zpěvačkami a zpěváky jako Vitorino, Sérgio Godinho, Filipa Pais, Ana Brandão, Maria Ana Bobone a samozřejmě Cristina Branco. Ale spolupracuje také s výtvarníky jako je fotograf José Luís Neto, komponoval scénickou hudbu pro filmového i divadelního režiséra, scénáristu a herce Gonçala Waddingtona. Nás nyní nejvíce zajímá hudba, ovšem výše uvedené s ní úzce souvisí: Právě proto má fenomenální klavírista takový dar vyprávět svými skladbami příběhy, vytvářet zvukovou poesii, malovat sonické obrazy.
Už v 70. letech byl João Paulo aktivní jako jazzman, hrával například s kapellu Quinto Crescente, ale paralelně se věnoval také studiu klasického piana a pochopitelně zajímal o portugalský kulturní poklad fado. Národního hudební konzervatoř v Lisabonu dokončil v roce 1984. Za vzděláním ale vyrazil i na římskou Akademii sv. Cecílie, a „na zkušenou“ na francouzskou jazzovou scénu, kde působil do roku 1992. Z Francie vyrážel i na mezinárodní turné, zahrnující dva koncerty v newyorské Carnegie Hall v letech 1986 a 1989.
První profilové album Serra sem Fim vydal João Paulo v roce 1993, mezi lety 1996 až 2001 následovalo dalších šest titulů v produkci Todda Garfinklea, a dnes už lze počítat pianistovu diskografii na desítky. Ať už jde o nahrávky s vlastním triem, ve tvůrčích duetech či spolukapelnických projektech s umělci jako avantgardní americký trumpetista Dennis González (ceněné album Scapegrace, 2009) či zpěvák fada Ricardo Ribeiro, s big bandem Orquestra Jazz de Matosinhos, nebo sólové. Disciplína sólového piana mu totiž byla vždy blízká. První čistě klavírní desku Roda vydal poté, co ho vyhecoval portugalský jazzový kontrabasista Carlos Bica, v roce 2001.
https://www.youtube.com/watch?v=MJ8LfCqHHPc
https://www.youtube.com/watch?v=__U-68HawSM&list=RD__U-68HawSM&start_radio=1
Oba dva virtuózové se samozřejmě umějí pokládat do interpretací sametově něžných i sebevědomě razantních, nemluvě o svobodě improvizace „nejdemokratičtějšího“ žánru – jazzu. Což se právě k večeru 17. listopadu mimořádně hodí.
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.